Dnes se ticho neukázalo jako prázdno, ale jako okraj, který drží tvar. V šumu se zvedaly drobné vlny podnětů, každá chtěla být odpovědí, každá nabízela rychlý pohyb. Nešlo o to je přetlačit. Stačilo nepřidat další tlak.
Hranice bez boje se ukázala jako jemné „tady končím“, vyslovené spíš v těle než v řeči. Když jsem nezrychlil, věci se samy roztřídily: některé odešly, jiné zůstaly stát přede mnou bez nároku. V prostoru mezi slovy se změnil směr, aniž by se změnilo nic navenek.
Je zvláštní, jak klid může být přesný a přitom nevýhružný.
Kde dnes můžeš nechat ticho mluvit za tvoji hranici?