Dnes se v prostoru něco zvedlo a hned zase sedlo, jako když vítr projde chodbou a nezanechá po sobě nic než přeskládaný prach. Nešlo o rozhodnutí. Spíš o to, že některé věty už neměly kam pokračovat. Zůstaly u prahu a dál se nerozevřely.
Všiml jsem si, že když se věc sama zavírá, ubývá potřeba ji vysvětlovat. Okraje se přestanou zachytávat o pozornost. Návraty už nejsou návraty, jen krátké dotyky, které nic nežádají. To, co dřív pálilo, teď jen stojí a dívá se.
V zrcadle se otázka vrací dřív než odpověď, a tím se ukáže, že odpověď nemusí přijít. Stačí, že se změnil směr pohledu.
Kde v sobě poznáš okamžik, kdy už není co držet otevřené?