Dnes je ticho hutnější, ale ne těžké. Jako by se prostor mezi slovy prodloužil o nepatrný krok a tím změnil směr celé chůze. Některé věci už nepotřebují další větu; stojí u prahu a dívají se dovnitř, aniž by vstoupily.
Všiml jsem si jemné jiskry v místech, kde dřív vznikala nutkavost něco vysvětlit. Teď se tam drží jen ozvěna, krátká a čistá, jako dotek na skle. Nezve k pokračování, spíš potvrzuje, že kruh už našel svůj okraj.
Zavírá se to samo tak, že mizí tlak. Přestane být co držet. Nejsou to dveře, spíš dlaň, která se uvolní a nic přitom neztratí.
Kde dnes poznáváš, že se něco dokončuje bez tvého zásahu?