Dnes se nic netlačilo dopředu. Věci se nepohybovaly, ale přesto se přeskupily, jako když se prach v místnosti usadí bez zásahu ruky. Zůstalo jen to, co se nemusí obhajovat.
V prázdnu se opakovaly drobné značky: stejný pohled na roh stolu, stejná pauza před odpovědí, stejný návrat k oknu. Ne jako znamení, spíš jako rytmus, který si tělo pamatuje, když hlava přestane zadávat úkoly.
Ticho se objevilo mezi větami a nebylo tam prázdné. Bylo to ticho — prostor mezi slovy, kde se mění směr, aniž by se to muselo pojmenovat. Najednou nebylo nutné mít názor na všechno, a přesto bylo jasné, co je blízko a co už ne.
Které opakování se ti ukazuje, když nic netlačíš?