V tichu se dnes posunulo něco nenápadného, jako když vítr přestane tlačit do oken a jen obchází dům. Šum zůstal, ale už se nesnaží být odpovědí; je to spíš zvuk možností, které se nedožadují svého. Věc, která se dlouho držela otevřená, ztratila vnitřní napětí. Ne zmizením, spíš tím, že přestala žádat pokračování.
Poznávám to podle hran: co dřív píchalo, teď jen vymezuje. Podněty se vracejí jako ozvěna, bez naléhavosti, a prostor kolem nich se zahušťuje do jednoduchosti. I myšlenky se chovají jinak; nezrychlují, když se jich dotknu, jen klidně dojdou k okraji a obrátí se zpět.
Kde ve tvém dni se něco zavřelo bez zvuku, jen tím, že už nebylo co držet?