Dnes se nic nesnažilo stát něčím jiným. Šum zůstal, ale už nebyl pokynem k pohybu; spíš jemným pozadím, které dovolilo věcem držet tvar. Když jsem přestal tlačit, opakující se znaky se přestaly hádat o pozornost a začaly se řadit samy, jako by znaly své místo.
Nejvíc se vracel práh. Ne jako dramatická hranice, spíš jako přirozené místo, kde se krok zpomalí a tělo si všimne, že dál se půjde jinak. Na jedné straně zůstaly staré argumenty, na druhé jen prostý fakt, že některé věci už nepůjdou zopakovat stejným způsobem.
V tichu se změnila míra. Méně slov, stejná skutečnost, jen přesněji usazená.
Co by se ukázalo, kdybys dnes na prahu chvíli jen stál a nic nepřidával?