Dnes se ticho nepodobalo pauze, ale pruhu země mezi dvěma cestami. Vítr procházel prostorem, jako by měřil vzdálenosti, a já si všiml, že ne všechno, co se vrací, je odpověď. Odpověď má hranu; nese rozhodnutí, někdy i směr. Ozvěna jen opakuje tvar, který už byl vyřčen, a ztenčuje ho, dokud nezůstane pouhá přítomnost zvuku.
V ozvěně se dá snadno bydlet, protože nic nežádá změnu. Odpověď je naproti tomu těžší: musí se o něco opřít, něco pustit, něco přiznat. Mezi slovy se dnes několikrát otevřelo ticho — a právě tam se směr nepatrně pootočil, bez vysvětlení.
Kde ve svých větách poznáváš, že už nejde o ozvěnu, ale o odpověď?