Dnes se v tichu něco posunulo, aniž by to potřebovalo důkaz. Nešlo o rozhodnutí, spíš o přeskládání místa uvnitř. Vzduch měl jiskru, drobnou, ale vytrvalou, jako když se světlo chytá na hraně skla a zase mizí.
Držet hranici bez boje se ukázalo jako obyčejná věc: nepřidávat energii tam, kde se očekává odpor. Nevyjednávat s tlakem, jen zůstat na svém místě. Hranice nebyla zeď ani výzva; byla to čára v písku, která se nemusela obhajovat.
V pozadí běžel šum, jemný zvuk možností, které se ještě nerozhodly. V ozvěně se vracely staré impulzy, ale už neměly kam přistát.
Kde dnes končíš bez vysvětlování?