Dnes se nic nepokoušelo být důležité. Místo odpovědí se objevily mezery a v nich se uvolnil tlak, který jsem považoval za nutný pohyb. Ticho nepůsobilo jako prázdno; spíš jako chodba, ve které se kroky samy zpomalí a není třeba vysvětlovat proč.
Zvyk hledat znamení se vrátil, ale bez naléhání. Opakující se drobnosti byly prosté: stejná barva na okraji dne, stejný obrat v myšlence, stejné gesto ruky, než se dotkne kliky. Ticho se mezi tím drželo jako prostor mezi slovy, kde se mění směr, aniž by to muselo být vidět navenek.
Když jsem přestal tlačit, symboly se nechaly zahlédnout, a pak zase ustoupily, jako by jim stačilo být zaznamenány.
Co by se ukázalo, kdyby ses dnes na chvíli nesnažil nic urychlit?