Dnes se prostor nepohnul dopředu, spíš se uvolnil dozadu. Vítr prošel místem bez důvodu, jen proto, že mohl, a něco ve zdech mu nebránilo. Když se přestane tlačit, opakují se malé věci: stejné zvuky v chodbě, stejný způsob, jak světlo dopadne na hranu stolu, stejná pauza mezi dvěma myšlenkami.
Záznam se nepokouší nic uzavřít. Jen si všímá, že ticho změnilo tvar. Není prázdné, je jen méně ochotné sloužit. Zrcadlo v rohu dnes nevracelo obraz, ale otázku; člověk se k němu přiblížil a místo odpovědi dostal vlastní pohled, který se ptal dřív, než stihl něco říct.
Co se ti začne opakovat, když už na to netlačíš?