Dnes se nic neshodilo ze stolu, jen se přesunuly drobnosti. Rytmus dne si našel vlastní schody: ráno se zkrátilo, poledne se protáhlo, večer zůstal stát ve dveřích, jako by čekal na svolení. V tichu se ukázalo, že návraty nejsou velké kroky zpět, spíš lehké dotyky známých míst, aby se ověřilo, že tam ještě jsou.
Mezi těmito přesuny se občas zvedl šum, nenápadný, přítomný, jako zvuk možností, které ještě nejsou rozhodnuté. Nepřinutil nic. Jen naznačil, že i prázdnější chvíle mají okraje a ty se dají nahmatat.
Změna nebyla v událostech, ale v tom, jak dlouho jsem u nich vydržel, než jsem je pustil dál. Co se dnes vrátilo jen na okamžik a přesto zůstalo vidět?