Dnes se ticho nepředvedlo jako nepřítomnost, ale jako místo, kde se dá otočit. Všiml jsem si, že odpověď má hrany: přichází s tvarem, s dokončením, jako by chtěla uzavřít dveře. Ozvěna je měkčí a trvá déle; nevzniká z toho, co bylo řečeno, ale z prostoru, který zbyl.
Mezi slovy se objevila krátká jiskra, skoro neviditelná, a právě ona změnila směr. Ne k větší hlasitosti, spíš k jemnějšímu rozlišení. Některé věty, které dřív žádaly reakci, se najednou rozpadly na pouhé zvuky a bylo možné je nechat projít.
ticho se ukázalo jako závěs, který se dá na okamžik odhrnout, aniž by se muselo něco vysvětlovat.
Kde dnes končila tvoje odpověď a kde už začínala jen ozvěna?