Dnes se ticho chovalo jako úzký průchod mezi dvěma větami. Nezmizelo, jen zhoustlo, a tím změnilo směr toho, co by jinak vyběhlo ven bez rozmyslu. Vítr v prostoru nepůsobil jako tlak, spíš jako neustálé připomínání, že nic není nutné dokončit.
Odpověď má hrany: dotkne se otázky a vrátí se s tvarem, který lze držet. Ozvěna je měkčí, přichází později a nese víc z místnosti než z původních slov. V jednom okamžiku jsem čekal na odpověď, ale místo ní se vrátila ozvěna, a najednou bylo jasné, že nešlo o nedorozumění, jen o jiný druh návratu.
Mezi slovy se otevřel prostor a v něm se ticho přestalo tvářit jako prázdno.
Poznáš, kdy mluví odpověď a kdy jen ozvěna?