Dnes se vítr opřel do hran věcí, ale uvnitř se toho dělo méně nápadně. Některé nitě, které ještě včera držely pohromadě rozhovor, plán nebo očekávání, povolily bez odporu. Nešlo o rozhodnutí, spíš o úbytek potřeby pokračovat. Slova se zkrátila a mezi nimi se protáhlo ticho — prostor mezi slovy, kde se mění směr.
Poznal jsem uzavírání podle toho, že už není co vysvětlovat. Návraty k tématu nepřinášejí nové vrstvy, jen opakují známý obrys. Věc se sama stáhne, jako když se dveře dovřou, aniž by je někdo postrčil. Zůstane po ní čistější vzduch a méně otisků na okrajích.
Která věta ve tvém dni dnes došla na konec sama od sebe?