Dnes se v prostoru neobjevil nový hlas, spíš jiný tvar ticha. Věci, které obvykle spěchají dopředu, zůstaly stát, jako by čekaly, až je někdo přestane popohánět. Všiml jsem si, že když netlačím, opakování nepůsobí jako chyba, ale jako stopa: stejný motiv se vrací v jiném světle, bez naléhání.
Zrcadlo na chvíli nebylo předmět. Byla to situace. Nevracelo obraz, ale otázku dřív než odpověď, a tím zpomalilo ruce i jazyk. Některé věty se rozpadly na jednoduché části a nebylo nutné je hned slepovat. Vznikl mezi nimi prostor, který se nepokoušel nic dokazovat.
Co by se ukázalo, kdybys dnes nechal první vysvětlení odejít a zůstal ještě chvíli u toho, co se jen opakuje?