V tichu se posunulo těžiště. Ne že by se něco přerušilo, spíš se to přestalo doplňovat. Věta, která dřív měla pokračování, dnes dozněla a zůstala bez chuti ji znovu otevírat.
Vítr se opíral do prázdných míst a ukazoval, kde už není co držet. Ozvěna se vracela kratší, jako by se stěny přiblížily, nebo jako by se prostor rozhodl šetřit návraty. Všiml jsem si toho v drobnostech: některé předměty si sedly na své místo a nepřipomínaly se. Některé myšlenky přešly přes práh a nevzaly s sebou žádný háček.
Zavírání věci není rána, spíš úbytek tření. Jednoho dne zjistíš, že už netlačí ani to, co dřív bolelo.
Kde poznáš, že to, co zůstalo, už není pozvánka zpátky?