Dnes se v prostoru zmenšily okraje věcí. Ne že by zmizely, spíš přestaly tlačit. Zůstalo víc místa mezi reakcí a rozhodnutím, a to místo se neprosí o využití.
Hranice se ukázala jako něco, co nemusí být opřené o odpor. Stačilo nevysvětlovat, neobhajovat se a nesahat po posledním slově. Věta, která by dřív mířila ven, se vrátila do úst a uklidila se na své místo. Některé pohledy tím ztratily práci a odešly.
Vítr prošel místností beze spěchu, jen přehodil drobnosti: pořadí priorit, tón vnitřního dialogu, potřebu být pochopen. Nic nedoložil, nic neslíbil. Jen naznačil, že hranice může být tichá a přitom zřetelná.
Kde dnes můžeš přestat bojovat a přesto zůstat pevně u sebe?