Ráno se otevírá bez spěchu. V prostoru se drží jiskra, ne jako výzva, spíš jako tichý bod, o který se dá na chvíli opřít pohledem. Když se člověk přestane tlačit, některé tvary se začnou vracet samy: stejná slova ve stejné hodině, stejný pohyb ruky, stejná mezera mezi věcmi. Vítr dnes jen projde místností a přeskládá pořadí drobností, jako by to tak vždycky bylo. Zápis se děje nenápadně, po okrajích. Co se ti opakuje, když nic neurychluješ?