Ráno se otevírá potichu, jako by už bylo na půl cesty zpět. Vítr přechází přes věci bez vysvětlení a některé z nich najednou stojí jinde, než včera. Není potřeba to dorovnávat. Když se něco samo zavírá, ubývá slov i důvodů; zůstane prostý okraj, který už není třeba držet. Ozvěna se vrací slabší a pak se nevrátí vůbec. Možná si všimneš, že ruce přestanou napravovat a oči přestanou hledat poslední záminku. Co dnes necháš dojít až k přirozenému konci?