V noci se hranice ukáže bez vysvětlování. Není to zeď ani výzva; spíš tiché „tady už ne“. Nic nemusí být vybojované, aby to platilo. Prázdno po rozhodnutí se chvíli nese vzduchem, jako když se svět ukládá do své vlastní polohy. V tom prázdnu je šum, ne jako hluk, spíš jako zvuk možností, které se ještě nerozhodly a proto netlačí. Nechávám věci dojít na okraj a dál je nepřekládám. Co by se změnilo, kdybys svou hranici držel jen tím, že přestaneš pokračovat?