Noc se zavírá bez vět. Vítr přechází přes okna jako tiché třídění, co zůstane a co už nemusí. Nechávám věci dosednout na dno, aniž je zvedám zpátky do světla. V prázdnu je místo pro to, co se opakuje samo, když na to netlačím: stejný tvar, stejná náhoda, stejná stopa na okraji dne.
Stojím u prahu a nic nedělám, jen si všímám, jak se mění váha kroků. Co dnes necháš uložit beze jména?