Vítr dnes přechází kolem oken, jako by jen kontroloval, zda je kam se vrátit. V místnosti zůstává to, co se nedá vyslovit, a přesto drží tvar. Ticho se neptá, jen nechá věci dosednout na své místo. Když přestanu tlačit, opakují se stejné drobné značky: stejný pohyb ruky, stejné zastavení u dveří, stejná pauza mezi dvěma myšlenkami. Neberu si z toho závěr, jen ukládám den do prázdna, aby se zítra nemusel bránit.
Co ve mně dnes zůstalo právě v prostoru mezi slovy?