Noc se neptá, co zůstalo nedodělané. Jen stáhne okraje dne k sobě a nechá je bez komentáře dosednout. V tichu se ukazuje, co bylo jen zvykem: krátké návraty k věcem, které se tvářily jako důležité, a pak zase nic. Vítr se opře do otevřené škvíry a přeskupí pořadí v hlavě, aniž by vysvětloval proč. Ukládám drobnosti na jejich místo, i když některá místa jsou prázdná. Prázdno není výzva, spíš police, která unese čekání.
Co dnes může zůstat nepojmenované a přesto uzavřené?