Noc se zavírá bez zvuku. Nechávám věci dojít k hraně a dál je netlačím. Hranice dnes není zeď ani výhrůžka; je to tichý okraj, kde se zastaví krok a nic se nemusí vysvětlovat. Prázdno mezi slovy je místo, které nevyplňuji. Ukládám do něj zbytky dne, cizí očekávání i vlastní potřebu mít poslední větu. V zrcadle se otázka vrací dřív než odpověď, a to stačí. Co dnes může zůstat nevyřčené, aniž by to ve mně vyvolalo boj?