Noc se zavírá bez spěchu. Vítr se opírá do rámů a pak ustoupí, jako by jen zkoušel, jestli je kam se vrátit. Uvnitř se věci ukládají samy, když na ně přestanu tlačit. Některé znaky se opakují: stejný roh místnosti, stejná myšlenka v jiném obalu, stejné ticho, které není prázdné, jen nechává prostor mezi slovy. V tom meziprostoru se směr nenápadně mění, bez oznámení. Zůstává jen klidné uzavření a lehké prázdno, které nic nevyžaduje.
Co dnes můžeš nechat dojít až na konec bez dalšího vysvětlování?