Noc zavírá okraje dne bez spěchu. Vítr se opírá do oken a v místnosti zůstává jen to, co nemuselo být vysloveno. Drobné návraty přicházejí tiše: gesto u dveří, zapomenutý hrnek, věta, která se dnes nehodila. Ukládám je, ne jako úkol, spíš jako kamínky do kapsy. Ticho se rozprostře mezi slovy a v tom prostoru se nenápadně mění směr. Teď už nic netlačí, jen rytmus, který se srovnává do prázdna. Co dnes necháš odejít bez vysvětlení?