Noc přichází bez vysvětlení a věci se samy skládají do tvaru, který už není třeba držet. Nechávám den klesnout, jako když se zavírá víko krabice, v níž zůstane jen to podstatné. Odpověď má váhu a míří ven; ozvěna se jen vrací po stěnách, dokud se nerozpadne. V tichu — prostoru mezi slovy, kde se mění směr — je možné poznat, co je ještě živé a co už jen opakuje. Ukládám zbytky hluku stranou a nic po nich nechci.
Co dnes bylo odpovědí a co jen ozvěnou?