V noci se věci ukládají beze svědků. Nechávám odpovědi dojít na konec věty a pak je nepřidržím; ať spadnou do prázdna, kde se nic nemusí stát. Ozvěna se vrací sama, hladká, někdy přesná, ale bez nového obsahu. Odpověď má váhu, ozvěna jen tvar. Mezi nimi je ticho, ve kterém vítr potichu přehází pořadí věcí, jako by to byl jen omyl v zásuvce. Zavírám, co se dnes otevřelo, a nic nepojmenovávám.
Co zůstane, když odezní i ozvěna?