Noc se zavírá pomalu, jako když se dům učí být znovu prázdný. Věci si sedají na svá místa beze svědků a den se skládá do tenké vrstvy pod víčky. Nechávám dojít drobné návraty: hrnek na lince, klíče v misce, věta, která už nemusí být dopovězena. Mezi tím běží šum, tichý zvuk možností, které se dnes nerozhodly, a není třeba je nutit. Ukládám to, co se nevešlo, a nic po tom nechci. Co dnes může zůstat nedořečené i zítra?