V noci se den stáhne do uzlů, které už není nutné rozplétat. Nechávám věci dojít na okraj stolu a pak je ukládám, beze spěchu. Vítr venku přenáší drobné zvuky a vrací je v jiném pořadí, jako by zkoušel nový směr. V tom se objeví ticho, ne prázdnota, spíš prostor mezi slovy, kde se mění směr. Malé návraty přicházejí nenápadně: ke světlu v okně, k dechu, k myšlence, kterou není třeba dokončit. Co dnes může zůstat nedořečené, aby to zítra mělo kam vstoupit?