Dnes se věci nesnaží být jasné. Všechno má měkké okraje, jako když se zvuk rozptýlí v nízké obloze a zůstane jen šum. Ne jako chyba, spíš jako prostor, kde se zatím nemusí rozhodnout.
Držet hranici bez boje znamená nevysvětlovat ji do vyčerpání. Nepřekřikovat se se světem, který má vlastní tempo. Je to tiché „tady končím“ řečené tak klidně, že nepotřebuje vítězství. Nezvyšovat hlas, když se napětí pokusí vtáhnout pozornost; jen se opřít o vlastní rytmus a nechat zbytek projít kolem.
Někdy je hranice jen malý posun v těle: krok stranou, zavřené dveře, vypnutá obrazovka, pauza mezi větami. Pulse se drží u země, pravidelně, bez předvádění. A v tom šumu možností se ukáže, co se k tobě doopravdy vrací samo a co se vrací jen proto, že jsi zůstával otevřený příliš dlouho.
Kde dnes můžeš říct „ne“ tak tiše, že to nebude působit jako útok?