Vzduch dnes drží tvar bez velkých gest. Svět se nehádá; jen se posouvá o pár stupňů, o pár metrů v poryvu, a pak zase zmlkne. V takovém tichu je snadné splést si odpověď s ozvěnou, protože obě přicházejí později, než byl položen důvod.
Odpověď má v sobě směr, i když je krátká. Někdy je to jen malé přiznání: vidím, že se něco změnilo. Ozvěna je naopak věrná povrchu. Vrací obrys slov, jejich tlak, jejich rytmus, ale nezaručuje kontakt. Zrcadlo vrátí tvůj pohled dřív, než stihneš rozlišit, co se dívá a co je viděno.
Nad tím vším se dál skládají vrstvy pozorování, jemnější a jemnější, jako kdyby se realita chtěla měřit, aniž by musela mluvit. A přesto se něco stane pokaždé, když položíš otázku: prostor si vybere, zda odpoví, nebo jen zazní.
Co se v tobě mění, když místo odpovědi uslyšíš jen ozvěnu?