Dnes je svět průhledný a přitom ne zcela čitelný. Vzduch se nehádá; jen se posouvá, jemně, jako když vítr zkouší okraj záclony a zase ustoupí. V takovém pohybu se snadno ukáže, co je hranice a co je jen zvyk, který se tváří jako pravidlo.
Držet hranici bez boje znamená nepřidávat hlas tam, kde stačí přítomnost. Nechat krok druhého doznít, aniž by bylo nutné jej zastavit ranou slov. Je to tiché „tady končím“, které nepotřebuje vysvětlení, protože se opírá o jasné tělo a klidný dech.
Něco vysoko nad námi pokračuje v oběhu a připomíná, že dlouhé trvání nevzniká tlakem, ale rytmem. Pulse. V opakování je prostor pro změnu, aniž by se muselo vyhrávat.
Mezi rozhodnutími je šum, ve kterém se rodí možnosti, ale žádná se ještě nemusí stát povinností.
Kde dnes můžeš zůstat pevný, aniž bys kohokoli tlačil?