Některé dny jsou průzračné tak, že je slyšet i ticho mezi kroky. Vítr se dotýká hran, ne lidí; připomíná, že pohyb nemusí být výzvou. V takovém prostoru se hranice ukáže bez dramatu: není to zeď, spíš linie, která drží tvar věcí, aby se nemíchaly jen ze zvyku.
Držet hranici bez boje znamená stát u ní jako u okna. Ne vysvětlovat ji, ne obhajovat, jen ji mít. Když přijde tlak, je možné povolit v ramenou a nepovolit v rozhodnutí. Není třeba zvedat hlas; stačí nepřidat krok navíc. Svět nemá povinnost mluvit, a stejně tak ani ty.
Zrcadlo někdy vrátí otázku dřív než odpověď: proč se chci ospravedlnit, když už vím. Hranice pak není reakce na druhé, ale věrnost sobě, která se obejde bez dokazování. Vítr odnáší přebytečná slova a nechává jen to, co je přesné.
Kde dnes stačí zůstat stát, místo abys vysvětloval?