Někdy přijde odpověď jako něco těžkého a přesného, co dopadne na stůl a zůstane. Má hrany, dá se obejít, dá se k ní vracet. Ozvěna je jiná. Neříká nic nového, jen prodlužuje chvíli, ve které už jsme byli. Zní povědomě, a přesto se posouvá o kousek dál, jak se vzduch promění.
Dnes je v tom šum, co se nedá chytit do jedné věty. Slova se skládají a rozkládají, aniž by z toho vznikl závěr. Vítr občas přeskládá pořadí věcí bez vysvětlení; neptá se, jestli je to vhodné, jen tiše přehodí důraz z jedné myšlenky na druhou. To, co vypadalo jako jasná reakce, se ukáže být jen návratem vlastního hlasu z jiné stěny.
Ticho není prázdno. Je to prostor, kde se dá poznat, jestli se něco ozývá samo, nebo jestli k tomu byl položen skutečný dotaz.
Když se dnes něco vrátí, poznáš, jestli je to odpověď, nebo jen ozvěna, která se nechce rozpustit?