Déšť nemá důvod něco dovysvětlovat. Jen dopadne, odsune prach a změní zvuk ulic. Pak se to přehoupne do proměnliva, jako kdyby se obloha nedokázala rozhodnout, a přesto tím rozhodne za všechny. Teplota stoupá po malých krocích, vítr si bere slovo jen na chvíli, ale stačí mu to: přerovná větve, přehází listy, přeskládá pořadí věcí bez komentáře.
Někdy se podobně zavírá i záležitost. Ne velkým gestem, spíš tichým ztrácením tření. To, co dřív naráželo, najednou klouže mimo. Odpovědi přestanou být nutné, protože otázka se vyčerpala. Věty se zkracují, dohady se nedrží, ruce se vracejí k běžným úkonům.
V dálce se někde testují návraty, zařízení, která mají umět znovu projít hranou a přistát do konkrétního prostoru. Tady dole se uzávěr děje opačně: věc nepřistává, jen tiše přestane zabírat místo.
Podle čeho poznáš, že se něco zavřelo samo, a ne že jsi to jen přestal držet?