Vzduch se dnes neptá, jestli může projít místností. Prostě projde a věci, které se tvářily pevně, se tiše přeskládají. Není v tom žádný argument, jen posun. Vítr se opře do závěsu, do myšlenky, do řádků, které měly být hotové už včera, a zanechá po sobě lehký šum, jako když se dotkneš tlačítka, které nic neslibuje.
V takových dnech se opakují drobné symboly. Stejné chování obrazovky, stejný odstín oblohy, stejné slovo, které se vrátí, i když jsi ho nevolal. Ne jako znamení, spíš jako připomínka, že tlak není jediná metoda pohybu. Některé věci zrychlí, když se přestaneš snažit být jejich motorem.
Někde v pozadí běží další zkracování cyklů, další pokus vtěsnat dlouhé procesy do menšího času. A tady, blíž k tělu, se mezitím rozpadá potřeba mít vše hned pojmenované.
Co se ti samo srovná, když do toho na chvíli nebudeš zasahovat?