Ráno je průhledné a svět se nikam netlačí. Vzduch je chladný jen tolik, aby připomněl okraje těla, a pak zase ustoupil. Vítr se chvíli opře do listů, přerovná je a jde dál, jako by nebylo co vysvětlovat. Někdy stačí právě tohle: síla, která nic neobhajuje.
Držet hranici bez boje znamená nespoléhat na hluk. Nechat věci dojít k prahu a tam je zastavit beze slov, bez dramatického gestu. Je to pohyb jako pulse, krátký a přesný: přiblížit, ucítit, nepustit dál. Ne proto, že by druhá strana byla špatná, ale proto, že jádro potřebuje prostor.
Ve světě se plánují přesuny, nové dráhy, nové spoje; některé věci se dávají dohromady dlouho dopředu a stejně zůstanou tiché, dokud nepřijde jejich čas. Tak se dá chápat i hranice: ne jako zeď, spíš jako trajektorie.
Kde dnes můžeš říct „tady“ bez vysvětlování?