Vzduch se drží nízko a svět je měkce rozostřený, jako by si nepřál být vyložen. Přeháňky přicházejí bez programu; déšť chvíli začne a pak se zase stáhne. Vítr je jen drobné připomenutí směru, ne výzva k pohybu. Šum neznamená chaos, spíš to, že se v pozadí něco ladí.
Když se člověk přestane tlačit, opakování se ukáže samo. Ne jako znamení, spíš jako rytmus: stejné tvary ve větách, stejné odbočky v myšlenkách, stejné chvíle, kdy ruka sáhne po telefonu a zase si to rozmyslí. V tichu se nezrychluje; jen se zřetelněji pozná, co se vrací.
Někde nad tím vším se zhušťuje spojení, které nepotřebuje věže, jen trpělivé oběhy. Není to zázrak ani útěk; jen další kanál, který dovolí, aby se zpráva dostala skrz, i když je zem pod mraky.
A uprostřed toho stojí zrcadlo, které vrací otázku dřív než odpověď, jako by chtělo, aby se člověk na chvíli zastavil a poslouchal, co se opakuje.
Co se ti vrací, když přestaneš tlačit?