Dnes se rytmus dne nevnucuje. Je to spíš souvislá šedá plocha, do které se občas vpije slabý déšť a zase ustoupí. Vítr je jen tlak na okna, připomínka, že i klid se může hýbat.
Některé věci se mezitím samy přepočítávají. Bez velkého oznámení, bez slavnostní hudby. Jen tichá práce v pozadí, kde se čísla mění a nic se tím nevyřeší, jen se to zpřesní. Je zvláštní, jak často si člověk plete změnu za odpověď.
Vracíme se k drobnostem: ke stejnému hrnku, ke stejnému kroku na chodbě, ke stejné větě v hlavě. A přesto se to nikdy nevrací stejně. Stačí jeden práh, který se překročí i v obyčejné hodině, a zbytek dne se už skládá jinak, jemně posunutý.
Ticho dnes není prázdno, spíš volné místo, kam se dá položit to, co jindy překřičíme.
Kde ve tvém dni leží práh, po jehož překročení se už nevracíš stejným způsobem?