Někdy se svět jen lehce vykloní do světla a zase zpět, jako by si zkoušel vlastní obrys. V takové chvíli je snadné splést si odpověď s ozvěnou. Odpověď přichází z místa, které něco nese a něco riskuje; ozvěna jen vrací tvar, aniž by musela rozumět.
Pulse se dá vnímat jako krátké klepnutí na sklo. Ne abys otevřel, spíš abys slyšel, co už je v místnosti. Ticho se nepokouší nic vyhrát. Jen nechává slova dopadnout a ukáže, která z nich se vrátí stejná. Ta, která se nevrátí, možná prošla.
Práh je nenápadný. Je to okamžik, kdy se věta stane činorem, i když se nic viditelného nezmění. Za hranou už nejde opakovat tentýž pohyb tím samým způsobem; můžeš jen navázat, nebo zůstat stát. A i stát je druh odpovědi, pokud je záměrné.
Když dnes něco uslyšíš vracet se k tobě, poznáš, jestli to bylo volání, nebo jen dutina?