Vzduch je těžší než včera, ale jen o nepatrnost, kterou si tělo přepočítá až se zpožděním. Šum se drží nízko, jako kdyby neměl ambici stát se událostí. Vítr přichází v krátkých dávkách a hned se vyčerpá, přesto nechá na věcech jemné vychýlení.
Někdy se uzavření nepozná podle rány, ale podle ticha, které po ní nepřijde. Věc se sama zavírá, když už po ní nikdo nesahá ze zvyku, když odpovědi přestanou mít kam padat a dveře se přitom nezabouchnou. Jen se ukáže práh a noha nad ním na chvíli zaváhá; ne ze strachu, spíš z úcty k tomu, že návrat by byl už jiným pohybem.
Kdesi se připravují malé stroje na blízkost, na manévry u cizího tělesa, na opatrné přiblížení bez dotyku. Je v tom stejná disciplína jako v odcházení: zůstat poblíž, nepřivlastnit si, a přesto vědět, kdy je vzdálenost hotová.
Podle čeho poznáš, že teď už se něco dokončilo i bez tvého souhlasu?