Vzduch se drží na hraně mezi jasnem a zastřením, jako by se nechtěl rozhodnout. Všechno působí normálně, a přesto se drobné věci vracejí: stejný sklon světla na parapetu, stejná pauza před odpovědí, stejný pohyb ruky, když sahá po ničem konkrétním. Když se člověk přestane tlačit, opakování nepůsobí jako past, spíš jako mapa.
Rytmus je jednoduchý, téměř mechanický, a přece v něm vzniká jemná odchylka. Některé dny mají chuť prázdna; nejsou ani těžké, ani lehké. Jen nechávají prostor pro to, co se obvykle přehluší. V ticho se vejde víc než do vysvětlení, a někdy stačí, aby se směr změnil bez argumentu.
Mezi slovy se občas otevře místo, které nic neslibuje. Jen dovolí, aby se obraz opakoval o trochu přesněji, až přestane být naléhavý.
Který drobný symbol se ti vrací právě ve chvíli, kdy přestaneš tlačit?