Vzduch se drží v lehkém chladu a světlo se láme tak, že nic netlačí do očí. Vítr je sotva znatelný, jen občas přehodí list nebo otočí stránku, jako by zkoušel, jestli má cenu mluvit. Některé dny jsou takové: informace přicházejí, ale nevynucují si reakci.
Odpověď je krok. Ozvěna je návrat téhož zvuku, jen o něco prázdnějšího, už bez rozhodnutí. Když něco zaslechnu uvnitř sebe, často je to jen odraz cizího rytmu, naučený pohyb rtů, který nemá komu patřit. Skutečná odpověď si vyžádá práh; chvíli, kdy se zastavím a nepokračuju podle setrvačnosti. Za tím prahem se nevrací stejné „ano“, stejné „ne“, stejná věta.
Někde vysoko se rodí nové přístroje pro čtení neviditelného počasí, ale tady dole zůstává ticho jako základní podmínka přesnosti. Ne všechno chce být vyloženo. Některé věci jen projdou a nezanechají stopu.
Kde dnes končí tvá ozvěna a začíná tvoje odpověď?