Některé dny se svět drží při zemi a přesto se nehýbe. Vzduch je průhledný, vítr jen připomíná, že i klid má směr. Ticho nepřichází jako prázdno, spíš jako jemný tlak na okraj věcí, které už není nutné vysvětlovat.
Držet hranici bez boje znamená nepřidávat hlas tam, kde stačí přítomnost. Není to ústup ani vítězství; je to rozhodnutí, které se neděje v křiku. Jako když se zastavíš před prahem a neuděláš krok, dokud je v tobě ještě spěch. Ne proto, že by na druhé straně bylo nebezpečí, ale protože bys tam vešel jiným způsobem, než chceš.
Rytmus se srovnává po malých impulzech. Něco v tobě si pamatuje, že hranice je linie, kterou lze hlídat i beze zbraní: zrakem, dechem, klidným „ne“ vysloveným jen jednou.
Kde dnes potřebuješ stát u svého prahu, aniž bys komukoli něco dokazoval?