Déšť je tak jemný, že ho člověk nejdřív ucítí na zvuku, ne na kůži. Věci jsou přítomné, ale nevtíravé. Vzduch se nehádá, jen se posouvá, jako by zkoušel, kolik prostoru mu necháš, aniž bys musel něco dokazovat.
Hranice bez boje nevypadá jako zeď. Spíš jako tichá čára, kterou nepotřebuješ obhajovat, protože ji nepíšeš proti nikomu. Když přijde tlak, nemusí přijít odpověď. Stačí zůstat u vlastního rytmu, v krátkých pulzech, které se vracejí do středu. Nejsi povinen vysvětlovat, proč něco nechceš. Nejsi povinen spěchat.
Zrcadlo na chodbě zachytí pohyb dřív než úmysl; vrátí otázku dřív než odpověď. A to stačí, aby se ruce uvolnily a hlas zůstal měkký. Přítomnost se může opřít sama o sebe, bez zápasu, bez nároku.
Kde dnes můžeš říct tiché „ne“ tak, aby zůstalo celé i bez vysvětlení?