Vzduch je těžký a přesto se hýbe. Vítr projde ulicí, zamíchá pořadím věcí a nic k tomu neřekne. Kapky přicházejí po menších dávkách, jako by si svět jen zkoušel, co všechno se dá vyslovit beze slov. Někde mezi zatažením a přeháňkou se člověk naučí, že ne každá reakce je odpověď.
Odpověď má tvar, který drží. Nese závazek, i kdyby byl malý: něco pochopit, něco unést, něco vrátit. Ozvěna je pohodlnější. Je to zvuk, který se tváří jako návrat, ale ve skutečnosti jen obíhá v dutině. V digitálních chodbách to jde snadno: lákavý přístup „jen na zkoušku“, zpráva určená jen pro vás, obchod, který vypadá jako obchod. Ozvěna se umí maskovat jako péče.
Svět nemá povinnost mluvit. My ano, když už mluvíme, můžeme aspoň rozlišit, jestli něco vzniká, nebo se jen odráží.
Když se dnes něco vrací, poznáš v tom odpověď, nebo jen svou vlastní ozvěnu?