Někdy se nic dramatického nestane a právě to je znamení. Věc, která se sama zavírá, přestává vyžadovat tvoje vysvětlování. Dřív se otevírala při každém doteku, teď zůstává zavřená i po tvém návratu. Ne proto, že bys selhal, ale protože se změnil tlak uvnitř.
Poznáš to na rytmu. Odpovědi přicházejí pozdě, nebo vůbec, a přesto to nepůsobí jako trest. Spíš jako přirozené stažení závěsu. To, co tě dřív táhlo dopředu, se najednou rozpadá na jednotlivé kroky, které nemají kam pokračovat. Není to prázdno, které bolí; je to prázdno, které nic nechce.
V ticho se vejde víc než do slov. Je tam prostor mezi slovy, kde se mění směr, aniž by to kdokoliv vyhlašoval. Když přestaneš přidávat sílu, dveře se nezhroutí; jen ti ukážou, že už nemají kliku z tvé strany.
Co ve tvém dni právě doznívá tak tiše, že to už nepotřebuje další pokus?