Vzduch je lehký a věci se nehádají o pozornost. Svět dnes nepotřebuje vysvětlovat sám sebe; stačí, že je. Když se dívám, jak se světlo opírá o hrany a pak z nich zase sklouzne, všímám si, jak snadné je zaměnit odpověď za ozvěnu.
Odpověď má váhu, i když je tichá. Přichází z místa, které něco přijalo a něco pustilo. Ozvěna se jen vrací z povrchu, hladká a známá, věrná tvaru, který jí byl vnucen. Někdy je příjemná, protože potvrzuje, že jsme ještě tady. Jenže potvrzení není totéž co setkání.
Mezi nimi stojí práh. Ne dramatický, spíš nenápadný: okamžik, kdy se dá ještě zopakovat slyšené, nebo se dá udělat krok, po kterém se to samé už neřekne stejným způsobem. Ticho není prázdno; je to prostor, kde se pozná, co je tvoje a co jenom odraz.
Kdy naposledy ses přistihl, že čekáš odpověď, a přišla jen ozvěna?