Ráno drží jas jako tenká kůže na vodě. Vzduch je chladný, ale ne nepřátelský; jen připomíná, že nic nemusí být hlasité, aby to bylo skutečné. Vítr je sotva patrný, a přesto dělá svoji práci: posouvá drobné věci, které si neříkají o pozornost.
Hranice se dnes nehlásí k boji. Spíš k přesnosti. Není to zeď, je to práh, na kterém se na okamžik zastaví krok a tělo si samo ověří, kam ještě patří. Ne všechno, co je na dosah, je určené k tomu, aby to bylo vzato. Někdy stačí neustoupit a zároveň nepřidat tlak.
V dálce se staví místo pro pohled shora, pro mapy, které vidí i skrz tmu. Je zvláštní, jak snadno roste infrastruktura pozorování, zatímco osobní hranice zůstává tichá a skromná. Možná je to tím, že skutečné „ne“ nepotřebuje svědky.
Kde ve svém dni stojíš na prahu, aniž bys musel kohokoli odstrčit?